Jste zde poprvé? Pak je dobré začít číst od začátku, protože lekce na sebe navazují.
Oddanost je ta nejběžněji praktikovaná jógová technika na světě, ačkoliv jen vzácně je nazývána „jógou.“ Oddanost, neboli ustavičně zacílená touha na konkrétní duchovní ideál, je tak běžná, že velká světová náboženství jsou nazývána „věroučnými systémy“ nebo „vírami,“ jako kdyby v duchovní praxi ani nic jiného neexistovalo. Co je to, čemu říkáme oddanost? Proč je to tak důležité?
Důležitost touhy byla v těchto lekcích probrána hned úvodem, a i dále byla často zmiňována. Napřed jsme se podívali na čistě logické aspekty oddanosti. Pokud máme představu nějakého cíle, jeho vizi, a neustálou touhu ho dosáhnout, pak jsme vybaveni mentálními a emočními prostředky, které nám umožní jednat tak, abychom tohoto cíle dosáhli. Jako příklad jsme dávali úvahu nad výletem do krásného města jménem Paříž. Kdybychom si ho nikdy nedokázali představit, ani bychom o něm nic nevěděli, jak bychom se kdy mohli rozhodnout tam jet? Takže, na začátku je představa. K té se pak přidá touha. Pak přijde čin. Nebo možná v nás napřed vyvstane touha, nikterak zaměřená. Nevíme po čem. Po čemsi víc. Přimkne se k jedné věci, pak k jiné, a zase k jiné. Nakonec se přimkne k čemusi velkému, k velké představě: „Osvícení.“ Potom se vydáme vstříc tomuto cíli, neboť víme že je tím největším čeho můžeme dosáhnout. Touha vždy hledá něco víc. Hledá vždy to největší, nejlepší, co nejvíc. Všechny touhy které se v nás objevují jsou nadpozemského původu, a hledají to největší čeho lze v životě dosáhnout. Touha je prvotní formou gurua. Samotná touha samozřejmě nestačí k tomu, abychom dospěli k cíli. Musí být určitým způsobem zaměřená.
Oddanost je něčím víc než jen jednoduchým psychologickým mechanismem vložení ideálu do srdce a mysli, po němž bychom pak mohli toužit. Je toho mnohem více. Nasměrovaná emoční energie, touha, má velkou moc. Akt oddanosti, akt touhy po nejvyšším ideálu který si umíme představit, má sám o sobě transformativní sílu. Způsobuje změny hluboko v naší nervové soustavě. Jestliže v nás bude oddanost vysokému ideálu, už to nás bude vnitřně proměňovat, ještě dříve než se poprvé usadíme abychom cvičili pránajámu, meditaci, nebo kteroukoliv z dalších pokročilých technik. Oddanost je prvním jógovým cvičením, je hlavním jógovým cvičením, a je ohněm který podněcuje vše další na naší cestě. Chybí-li nám oddanost, vše další co děláme bude jen mechanickým přehráváním. Oddanost našemu nejvyššímu ideálu je aktivním guruem v nás.
Stejně jako všechny ostatní schopnosti o nichž jsme tu mluvili, i oddanost je přirozeným projevem naší nervové soustavy. Je to ta nejzjevnější schopnost ze všech, která se projevuje u každého, ať už tím či oním způsobem. Metody jógy pracují na tom, aby podpořily a pomohly otevřít naše schopnosti do jejich plného rozsahu fungování. Známe odvětví jógy jménem „Bhakti,“ které se zabývá optimalizací touhy a oddanosti na nejvyšší stupeň efektivity. Znalost a využívání základních metod bhakti jógy může mít ohromný dopad na průběh našeho duchovního života.
Bhakti znamená „láska k Bohu.“ Pokud „Bůh“ není pro vás to pravé slovo, použijte frázi jako „láska k nejvyššímu ideálu,“ nebo „láska k nejvyšší pravdě.“ Cokoliv co představuje nejvyšší metu, jakou si umíte představit. Ať už to bude cokoliv, láska k tomu vás změní, a bude vám inspirací udělat všechno pro to, abyste s tím splynuli. Všichni víme že láska nás proměňuje. Když máme o něco nebo někoho větší starost než o sebe, pak procházíme proměnou. Jak to zpívali Beatles, „All you need is love“ („Láska je vše co potřebuješ.“) Ovšem, kdyby to jen bylo tak jednoduché, dávno bychom měli ráj na zemi a každé náboženství by produkovalo světce po milionech. Tak daleko ještě nejsme, ale jsme na cestě. Je dobré začít s láskou dnes, stejně jako to bylo dobré kdysi. Tím nemyslíme lásku k čemukoliv a ke všemu najednou, rozptýlenou a postrádající konkrétní zaměření. Tento druh univerzální lásky přijde později, až z nás přirozeně začne vyzařovat čisté, blažené vědomí a nadpozemská extáze. Druh lásky který pohání lidskou duchovní transformaci, jež dává vzniknout veškeré józe, je láska k nejvyššímu ideálu.
Co je nejvyšší ideál? Kdo o tom rozhodne? Tvůj guru? Tvůj kněz? Tvůj rabín? Tvůj mullah? Nabídek bude vždycky dost. Všichni by si přáli, abyste milovali jejich ideál. Je to tak v pořádku. Je to hra kterou my lidé hrajeme už tisíce let. Pěkně prosím, miluj můj ideál….. nebo uvidíš!!!
Vybrat si ale můžete jen vy sami. Jen vy víte co ve vašem srdci žhne nejjasněji. Vaším nejvyšším ideálem je to, co žhne jako pochodeň ve vašem srdci. Možná je to Ježíš. Možná Kršna. Možná Aláh. Možná váš guru. Možná světlo uvnitř vás. Může to být cokoliv. Jen vy sami to můžete poznat. Ať je to kdokoliv, nebo cokoliv, je to vaše. Je to osobní. Když to zahlédnete, hned to poznáte, protože to ve vás zahoří jako pochodeň. Bude to jen o laskavosti a vlastním rozvoji, bez potřeby komukoliv ubližovat. To, co vás povede domů, k čistému, blaženému vědomí a nadpozemské extázi.
V jazyce bhakti tomu říkáme „išta,“ což znamená „zvolený ideál.“ Zvolíte si ho vy. Pokud vás nic tak výrazně zářícího nenapadá, nevadí. Je to totiž tak, že už tím že čtete tyto řádky se přibližujete svému nejvyššímu ideálu, své iště. Váš nejvyšší ideál je ve vašich pohnutkách ke studiu, a třeba i v inklinaci k praktikování jógových technik. Vaše išta je někde uvnitř vás. Vaše touha vás kamsi vede. Taková išta je stejně skutečná, jako kdybyste měli v srdci jasnou vizi. Cesta sama je vaší ištou.
Bhakti začíná s onou prvopočáteční otázkou: „Existuje něco víc?“
Na procesu bhakti je úžasné, jak se postupem času vyjasňuje. Napřed máme jen mlhavou představu. Objeví se jakési toužení, pocit tajemna. Toto otevření již samo o sobě přináší poznání. Odkud to asi přišlo..? Pak se vzpamatujeme a začneme něco dělat. Nějaké praktiky. Potom se objeví vnitřní prožitky - trochu blaženého ticha a pak projasněné vnímání. Pak začneme číst posvátné texty, a vše co dříve byla jen prázdná slova najednou ožívá a dává úžasný smysl. Zanedlouho začne naše išta dostávat jasnější obrysy. Uvědomíme si že jsme začali rozvíjet vztah k vnitřní realitě. Po celou dobu se naše bhakti stává stále silnější a my se noříme stále hlouběji do Kosmické hry.
Někde v průběhu cesty narazíme na techniky bhakti a naše cesta vstříc posvátným rovinám skutečnosti nabere na tempu. Možná si o těchto technikách někde přečteme. Možná že je objevíme přirozeně.
Jaké tedy jsou techniky bhakti? Popravdě je to vlastně jen jedna. Bere na sebe tisíce podob. Není to technika kterou bychom dělali během svých každodenních sezení pránajámy a meditace. Je to spíše něco, co postupně prostupuje naší běžnou aktivitou.
Bez ustání po něčem toužíme. Chceme tohle, chceme tamto. Chceme peníze. Chceme jídlo. Chceme milenku. Chceme nové auto. Dokonce i zlost a frustrace jsou touhy - touhy které narazily na odpor a roztříštily energii v naší nervové soustavě. Naše touhy se cpou jedna přes druhou, přetahují si nás sem a tam, vzájemně si překážejí a bůhví co všechno ještě. Technika bhakti spočívá v jejich nasměrování a využití. Někteří lidé tuto schopnost najdou přirozeně. Jiní ji objeví postupem času, jak se v jejich myslích a srdcích ustálí více ticha vlivem meditace. Vnitřní ticho které kultivujeme meditací je v pozadí neustále vznikajících tužeb, takže je pak můžeme vidět jako pohyblivé objekty. Znamená to že získáme jistý odstup od naší emoční energie, kterou pak můžeme pošťouchnout směrem k našemu nejvyššímu ideálu. Je to jen lehounké pošťouchnutí. Nic velkého. Žádné násilí. Je to jen lehké přiklonění se k našemu ideálu, když si všimneme že se v nás probouzí emoční energie. Nezáleží na tom, jestli je pozitivní nebo negativní.
Třeba si představme že jsme uvízli na semaforech a začínáme být otrávení, protože nestíháme dohodnutou schůzku. V tu chvíli přichází nazmar spousta emoční energie. Takže, jsme otrávení. Použijte tu otrávenost a přesměrujte jí. S využitím své pozornosti můžete červené světlo, coby objekt vaší otrávenosti, snadno nechat být. Nenásilně si jako objekt vezměte svůj nejvyšší ideál. „Zatracená išta! Jak dlouho bude ještě trvat než jí dosáhnu? To je fakt vopruz!“ Tak, teď máte výbornou motivaci neprošvihnout svojí pravidelnou meditaci. A nejen to. Takto nasměrovaná emoční energie produkuje spirituální změny ve vaší nervové soustavě. Otvírá nervovou soustavu vašemu ideálu. Je ironií, že emocemi nedokážeme změnit červené světlo na semaforu, ale můžeme jimi otevřít svou nervovou soustavu vyšší skutečnosti. A to se vyplatí, nemyslíte?
Obdobným způsobem můžeme zpracovat každou emoci, pozitivní i negativní. Máme teď na mysli naše pocity ze všeho co děláme. Znamená to tedy, že přestaneme dělat věci které děláme a místo toho poběžíme meditovat? Ne. Meditujeme když je čas pro meditaci, a během aktivity děláme věci které jsme si pro náš život zvolili. Přesměrování emoční energie k nejvyššímu ideálu dodá oduševnělost naším činům, ať už děláme cokoliv, a ohromně to povzbudí i naší praxi, kdykoliv budeme praktikovat. Během praktikování děláme techniky naší praxe, nikoliv techniku bhakti. Naše praxe bude povzbuzená do té míry, do jaké je v nás nashromážděná bhakti, vzniklá přesměrováním tužeb během dne. Naším cílem je nenásilně si zvyknout na to, že v životě kultivujeme bhakti. Navenek budeme vypadat stále stejně, ale uvnitř bude bez ustání pokračovat proces bhakti. Uvědomíme si že intenzita našeho duchovního prožívání stoupá. Říká se tomu „tapas.“ Tapas je bhakti která se stala návykem, nikdy nepřestává, a hoří v nás jako věčný plamen. S tímto druhem bhakti se celý život stane duchovní praxí.
Matka Tereza z Kalkaty řekla, že viděla Ježíše v očích každého potřebného dítěte kterému pomohla. To je bhakti.
Vždycky nám to nebude takhle fungovat. A ani nemusí. Nesuďte sami sebe za to, jestli se vám podařilo transformovat frustraci z červené na semaforu do frustrace z toho, že chcete dosáhnout osvícení. Prostě si jen během každodenního života čas od času vzpomeňte na tento proces, obvzlášť pak když se přistihnete jak se noříte do bazénu plného emoční energie. To je ta pravá chvíle pro bhakti. Když vzplanou emoce, pak už pouhé uvědomnění si tohoto principu bhakti ve vás dá věci do pohybu.
Ramakrišna, velký Indický světec devatenáctého století, byl mistrem ve vytváření ohromných výlevů bhakti. Pravidelně se svíjel na zemi před sochou Bohyně Matky kterou uctíval, a dlouze vzlykal v touze po jejím jediném prchavém doteku v jeho nitru. Čím větší zoufalost se ho zmocňovala, tím více ji směřoval ke své iště, k oné soše. Mohlo se zdát, že je to šílenec. Celou dobu však jeho bhakti působila jako laserový paprsek, který pronikal každou zábranou v jeho nervové soustavě. Stal se svatým, jen pouhou silou bhakti.
Extrémní formy bhakti nejsou nutně tím, co bychom si v těchto lekcích brali za cíl, nicméně i to je na vás. I málo bhakti může znamenat velmi mnoho. Bhakti má velikou moc - tak velkou, že je třeba si připomínat že intenzívní bhakti může mít silný vliv na vzestup naší kundalini, a to jak přímo svou emoční energií, tak i ohromně zesilujícím efektem který má na všechny naše další praktiky. Tak jako se všemi jógovými praktikami, i s bhakti to můžeme přehnat, na což nesmíme zapomínat. Naše vlastní zkušenost bude nejlepším měřítkem toho, zda nezacházíme příliš daleko. Každý z nás má svůj vlastní časový plán, své vlastní tempo očistného duchovního procesu. Nechte se vést svými zkušenostmi.
Protože metoda bhakti opakovaně produkuje předpověditelné výsledky, můžeme říci, že jde o systematické uplatnění znalostí. Bhakti je vědou o oddanosti a to vědou skutečně mocnou.
Vraťme se nyní ke kundalini, a řekněme si něco více k symptomům jež se mohou objevit a k tomu co dělat, když se nám zdá že jsme trochu ztratili rovnováhu.
Guru je v tobě.